Uranové sklo je na první pohled snadno rozpoznatelné díky své typické žlutozelené barvě. Pokud jej však nasvítíme UV světlem, rozzáří se ještě intenzivněji a získá fascinující podobu. Tento efekt způsobuje optický jev zvaný fluorescence, tedy okamžitá reakce materiálu na UV záření. Záře tedy souvisí s chemickými vlastnostmi skloviny, nikoli s radioaktivitou, protože tu pouhým okem nelze pozorovat.
Zrod skloviny
První zmínky o možnosti barvení skloviny uranem pocházejí z roku 1789, kdy německý chemik Martin Heinrich Klaproth objevil v nerostu smolinci sloučeniny uranu. Ve 30. a 40. letech 19. století se další vývoj soustředil do sklářské hutě v Antonínově (dnes část obce Josefův Důl) v Jizerských horách. Významnou osobností zde byl sklář Franz Anton Riedel, který se svým synovcem Josefem experimentoval s jáchymovským smolincem a zasloužil se o rozvoj výroby uranového skla. Vznikly tak dva nejznámější odstíny tohoto skla, které dostaly název podle jeho dcer, a to Annenská žluť a Eleonorská zeleň. První datovaný výrobek z Čech pochází z roku 1834.
Znalosti o barvení skla uranem se následně díky potulným tovaryšům a tavičům rychle šířily po Čechách i Evropě. Vzniku nových barevných sklovin napomohla rostoucí poptávka i existence prvních chemických továren, které dodávaly uranové preparáty. Průmyslovou výrobu žlutého a později i zeleného uranového skla a bižuterie pak v polovině 19. století rozvinul Josef Riedel. Po polovině 19. století se receptura výroby stala všeobecně známou a české sklárny patřily k významným zahraničním dodavatelům. Přidáním dalších barviv vznikaly i odstíny, u nichž by přítomnost uranu málokdo očekával. Barevnost je od jasných žlutozelených a zelených tónů až po žlutohnědé či oranžové barvy. Sklovina mohla být nejen čirá, ale i zakalená.
Uranové sklo bylo přibližně sto let velmi oblíbené a jeho produkce postupně rostla, zejména díky klesající ceně uranových preparátů. Výrobu i oblibu přerušila druhá světová válka, kdy byla dostupnost uranu pro sklářský průmysl výrazně omezena. Od 70. let 20. století se začaly používat sloučeniny ochuzeného uranu a jeho opětovné využívání bylo umožněno za přísných legislativních podmínek.
Uranové sklo ve sbírce Muzea Náchodska
Ve sbírkách Muzea Náchodska se nachází několik exponátů z této skloviny. Pravděpodobně nejstarším kusem s typickým žlutozeleným odstínem, tedy Annenskou žlutí, je nižší pohárek se šesti broušenými hranami. V jeho horní části se nacházejí emblémy s rubínovou lazurou, v nichž je velmi jemná řezba s nápisy. S největší pravděpodobností se jedná o sklo utavené ve sklárnách severních Čech, datované do poloviny 19. století. Stejně tak tomu bude i u holby s broušenými hranami a uchem.
Je sklo nebezpečné?
Na otázku, zda je možné se napít z uranového skleněného korbelu, je však v případě muzejního exponátu odpověď jednoznačná: nikoli. Jedná se o sbírkový předmět, který již neslouží svému původnímu účelu.
Pokud však máte uranové sklo doma, nemusíte se obávat. Obsah uranu ve skle se pohyboval přibližně mezi 0,3 a 1,2 %, nejčastěji však nepřesahoval jedno procento. Uran je ve sklovině pevně chemicky vázán, a proto je běžné užívání těchto výrobků považováno za bezpečné.
Mgr. Veronika Fišerová
