V 18. století byl porcelán v Evropě stále považován za nesmírně luxusní zboží. Týkalo se to jak drahého dovozu z Číny, tak i prvních evropských výrobků z Míšně, kde se výroba porcelánu rozběhla na počátku století. Zatímco v Číně stačilo tamním mistrům takřka „jen nakopat surovinu“ a po výpalu se radovat z bílého střepu, evropská cesta k nalezení receptury na ideální bílou slinutou hmotu byla dlouhá a trnitá. První český porcelán pak spatřil světlo světa až na samotném sklonku 18. století.
Touha po tomto „bílém zlatě“ však obohatila trh o celou řadu výrobků, které se porcelán snažily napodobit tvarem, dekorem i barvou. Vzniklo několik nových keramických hmot a vliv porcelánu se odrazil dokonce i ve sklářství v podobě mléčného skla.
Nizozemská modř, import v náchodské expozici
Stálá expozice v Broučkově domě v Náchodě nově věnuje část prostoru právě těmto luxusním předmětům ze skla a keramiky. Expozici čerstvě doplnil keramický talíř s bílou glazurou a modrým dekorem.
Předmět je vyroben z jemného béžového keramického střepu, který je celoplošně pokryt bílou cíničitou glazurou. Dekorace je provedena tradiční technikou malby kobaltem do syrové glazury. Středové zrcadlo talíře zdobí motiv věže v krajině s listnatými stromy. Jde o typickou evropskou imitaci čínské pagody, která odráží tehdejší vlnu obliby asijských vzorů, tzv. chinoiserie. Široký žlábkovaný okraj lemuje bohatý rostlinný a ornamentální dekor s motivem tzv. lambrequins. Zatímco střed talíře se snažil o exotiku, okraje (lambrekýny) zůstaly věrné tehdejší evropské barokní módě.
Přestože dno předmětu postrádá značení, lze s vysokou pravděpodobností určit, že talíř pochází z nizozemského Delftu. Právě pro tuto oblast je daný tvar a dekor naprosto typický. Později se podobné kusy vyráběly i v Německu, kde byla snaha kopírovat slavné delfské vzory velmi silná.
I když je to bílé, nemusí to být porcelán
Ačkoliv se může zdát, že je tento výrobek technologicky totožný s porcelánem, rozdíl je zásadní. Společným jmenovatelem je pouze použití kobaltu k malbě dekoru. U porcelánu se však kobalt nanáší přímo na střep a poté se překrývá transparentní glazurou. Napodobeniny (fajánse) mají naopak béžový střep a malba se provádí přímo do bílé, neprůhledné glazury ještě před výpalem.
Z restaurátorské dílny: Třikrát lepený a připravený pro expozici
I když předmět do konceptu výstavy zapadal dokonale, jeho stav nebyl pro vystavení ideální. Povrch byl pokryt nečistotami a nesl stopy neodborných oprav z minulosti. Tyto zásahy často pocházejí ještě od původních majitelů.
Průzkum ukázal, že talíř byl v minulosti lepen pravděpodobně dvakrát. První oprava byla provedena tmavým lepidlem, které zbarvilo lom střepu do hněda. Hrany a velká část keramiky byly navíc necitlivě přetřeny světlým lakem a dekor byl domalován modrou barvou. Druhá oprava proběhla po rozvolnění spoje, kdy následovalo lepení pravděpodobně klovatinou. To bylo patrné zejména na zadní straně, kde byly viditelné velké přetoky žlutého lepidla.
Bylo proto nutné předmět očistit, rozlepit a znovu správně zafixovat. K rozlepení a očištění stačila vlažná voda, barvu a zbytky starých lepidel na hranách pak musel odstranit aceton v kombinaci s šetrnou prací skalpelu. I po důkladném očištění však na hranách střepů zůstalo mírné zabarvení, které nebylo možné zcela odstranit, aniž by došlo k poškození materiálu. Ukázalo se také, že minulé opravy byly k hranám agresivní a mechanicky je uhladily.
Nakonec jsme se rozhodli pro cestu konzervace s přiznáním historie předmětu. Očištěné střepy jsme slepili tak, aby nebyl narušen původní vzhled, ale drobné chybějící části glazury na lomové linii jsme nedoplňovali ani nedobarvovali. Díky tomu zůstává přiznán kontrast mezi béžovým střepem a bílou glazurou, což krásně ilustruje podstatu tohoto typu keramiky.
Ostatně, až naši expozici navštívíte, můžete se o tom přesvědčit na vlastní oči.
