250 př. n. l. až 50 n. l.
Na jaře roku 2003 se stavba přeložky silnice I/33 z Jaroměře na Náchod přiblížila k neveliké obci Říkov. Ta se nachází přibližně 8 km severovýchodně od Jaroměře a 11 km jihozápadním směrem od Náchoda. V současnosti zde žije 247 obyvatel. Byla zde prozkoumána pozoruhodná archeologická lokalita s nálezy z paleolitu, neolitu, doby laténské, doby římské, a středověku. Během záchranného archeologického výzkumu vyvolaného nejdříve stavbou silničního obchvatu České Skalice a později výstavbou továrny firmy Gondella CZ, bylo na tomto polykulturním nalezišti prozkoumáno celkem 132 zahloubených objektů. V historických pramenech je Říkov poprvé zmiňován k roku 1366 jako majetek Tase z Rýzmburka.
Lokalita s oběma nalezišti se nachází na středním toku řeky Úpy ve výšce 270–275 m. n. m. na nevysoké levobřežní terase této řeky, která je dnes vzdálena přibližně 250 m. V těchto místech Úpa opouští menší skalnaté údolí a rozlévá se do široké údolní nivy. Na východě terasa přechází mírným svahem do návrší s lesem Rousínem, na jehož úpatí se nachází pramenná pánev. Blízkost vodních zdrojů tak byla zřejmě jedním z důvodů osídlení této lokality.
Archeologické nálezy z katastru Říkova, konkrétně z prostoru popisované terasy, jsou známy od poloviny 80. let 20. století, kdy zde prováděl povrchové sběry amatérský badatel Jan Boček. Ten nalezl doklady osídlení v mladém paleolitu a neolitu, za kultury popelnicových polí, v době laténské a římské a ve vrcholném středověku. To v podstatě přesně odpovídá i nálezům získaným při obou záchranných výzkumech. Z prostoru návrší s lesem Rousínem, který leží v těsném sousedství lokality, ovšem už na katastrech obcí Česká Skalice, Velká Jesenice a Spyta, stojí za zmínku nálezy několika hromadných depotů římských mincí. Jelikož šlo však o náhodné, nedokumentované nálezy z 80. let 19. až 20. let 20. století, není úplně jasné, kde přesně byly nalezeny, ani jestli se jednalo o jeden rozrušený depot nebo více samostatných. Z České Skalice jsou známy i starší ojedinělé nálezy kamenných broušených nástrojů. Jan Filip zaregistroval v prostoru České Skalice pohřebiště slezskoplatěnické kultury.
Záchranný archeologický průzkum, který proběhl ve dnech 15. 7. – 28. 8. 2003 byl vyvolán stavbou křižovatky přeložky silnice I/33 se silnicí č. III/28513. Tato stavba zasáhla parcely č. 108/2, 482/5-6 a 482/11–12 v katastru Říkova. Po provedení plošné skrývky byly zachyceny dva nadzemní domy kůlové konstrukce o rozměrech 350 x 550 cm a 450 x 350 cm, orientované v ose východ – západ, každý tvořený šesticí kůlů, vždy s trojicí v delších stěnách. Z kůlových jam domů nebyl získán žádný datovací materiál, v prostoru jednoho z nich se však nacházel zahloubený objekt s částí nádoby z mladší doby laténské, který by je mohl datovat. V prostoru kůlových domů nebyla nalezena ohniště. To ale nemusí být směrodatné vzhledem ke skutečnosti, že původní povrch terénu byl patrně odorán nebo odstraněn při skrývce. Vedle kůlových domů byly na nalezišti zastoupeny i nepravidelné shluky kůlových jamek a mělkých zahloubených objektů s velmi chudým inventářem často v podobě atypických pravěkých střípků, popřípadě zcela bez nálezů. Minimálně část těchto objektů lze datovat do doby laténské, popřípadě doby římské, některé z objektů by však mohly být i neolitického stáří. Na ploše byly identifikovány i objekty vrcholně středověké – plochá mísovitá jáma a dvě kůlové jamky.
Celý prostor s objekty byl z jihu ohraničen přerušovaným žlabem ve tvaru písmene L, orientovaný delší stranou ve směru východ – západ (objekty 43, 46, 49, 50). Oba konce žlabu byly již v minulosti patrně rozorány. Nelze vyloučit, že žlab, který byl zřejmě pozůstatkem palisády, mohl původně vytvářet spolu s okrajem terasy obdélníkový ohrazený prostor. Datování žlabu je poněkud problematické vzhledem k značně smíšenému materiálu získanému z jeho výplně. S jistou dávkou opatrnosti ho je možné datovat do doby laténské. Obecně lze konstatovat, že laténské objekty prostorově i orientací žlab respektovaly. V západní části žlabu však byla zachycena skupina objektů, které žlab nerespektovaly. Prokazatelně byl žlab narušen zahloubeným objektem 44/45, objektem 51/52 a kůlovou jamkou 56. Ve žlabu byly zaznamenány i kůlové jamky 42 a 47, které však mohly být jeho součástí.
V bezprostředním okolí žlabu pak byly zachyceny ještě další kůlové jamky 48, 54 a 55 a zahloubený objekt 53, jejichž existenci v době fungování palisády lze patrně také vyloučit. Datovací materiál se podařilo získat pouze ze dvou objektů – objektu 44/45 a objektu 56, které lze oba podle nálezů datovat do starší doby římské.
V létě následujícího roku, tedy 2004, bylo pracovníky náchodského muzea náhodou zjištěno, že v blízkosti této lokality probíhá neohlášená stavba výrobní haly firmy Gondella CZ. V době zjištění byla již část lokality poničena stavební činností. Vzhledem k nálezu sídliště z předchozího roku byl okamžitě zahájen záchranný archeologický výzkum, který měl za cíl zdokumentovat alespoň část zasažené lokality. Na dosud neporušené ploše bylo při skrývce zachyceno pokračování mladolaténského sídliště tvořeného čtyřmi sídelními jednotkami stojícími v řadě souběžně s ohrazeným areálem prozkoumaným v roce 2003.
Každou sídelní jednotku tvořila polozemnice obdélného tvaru o rozměrech cca 500 x 300 cm orientovaná východ – západ. Uprostřed kratších stěn byly objeveny kůlové jámy nesoucí střechu. V polozemnicích byly tentokrát objeveny i stopy ohnišť, v jednom případě snad i s konstrukcí hliněného dýmníku. Při severní straně polozemnic stály nadzemní kůlové domy o rozměrech cca 400 x 300 cm, orientované severozápad – jihovýchod. Ty mohly sloužit například jako sýpky nebo jiné hospodářské budovy. Mezi další odkryté objekty patřily nepravidelné zahloubené jámy, snad hliníky a osamocené kůlové jamky, které nebylo možné interpretovat. Při jižní straně polozemnice (objekt 110) byl zachycen objekt patrně kultovního charakteru (objekt 130). Tvořila ho víceméně kruhová jáma s podlouhlým vstupem se schůdky a oválnou nikou v ose východ – západ. Před vstupem do objektu byly dvě kůlové jamky. V zahloubeném objektu ležel před nikou povalen pískovcový trojúhelníkový kámen. Při jižním okraji sídliště byly dále zachyceny zbytky zahloubené chlebové pece s destrukcí mazanicové klenby, jež sousedila s dalším objektem, patrně hospodářského charakteru. Západně, již mimo vlastní sídliště, byla objevena keramická dvoukomorová pec. Kromě převládající laténské komponenty byla v ornici a ve výplni objektu 58 nalezena jako intruze kamenná štípaná industrie zahrnující patinované pazourkové čepelky a úštěpy. Většina nálezů z obou výzkumů tedy patřila sídlišti, které lze datovat do období mladší a pozdní doby laténské (LT C1/C2 – D1), tedy převážně do 2. a 1. století př. n. l.
Archeologický výzkum ale odhalil i jednu naprosto unikátní situaci. Při jižním okraji se totiž podařilo nalézt zahloubený kultovní objekt (objekt 130). Ten tvořila oválná jáma orientovaná v ose západ – východ, do které vedla ze západní strany dlouhá přístupová šíje. Na protější, východní stěně objektu pak byl výklenek, v němž stál původně rozměrný trojúhelníkovitý menhir. Již samotná doprava 380 kg těžkého kamene z jemnozrnného pískovce na toto místo musela být velmi náročná. Podobný materiál se totiž v širokém okolí nenachází. Dno zahloubeného objektu bylo posypáno vrstvou jemného bílého písku. To by mohlo, podle analogií z mladších období, potvrzovat interpretaci tohoto objektu jako svatyně. Přes tyto unikátní nálezy je na nalezišti zarážející téměř úplná absence kovů. Zdá se tedy, že obyvatelé opustili vesnici sami, přičemž si odnesli vše cenné a nepoškozené. Předtím však pietně pohřbili posvátný kámen. Podle zjištěné archeologické situace ho nejdříve pokáceli do středu kultovního objektu, a ten pak celý zasypali říčním pískem.
Duchovní svět, náboženské představy a myšlenky po sobě zanechávají pouze minimální doklady v hmotné kultuře, a pokud již nějaké důkazy o náboženských nebo kultovních představách existují, je velmi těžké je z pohledu dnešního člověka vysvětlit a pochopit.
Objekty, které byly interpretovány s větší či menší mírou jistoty jako svatyně nebo kultovní okrsky, mají většinou pravidelný čtvercový nebo obdélný tvar s různým počtem kůlových jam přerušený vchodem a jsou ohraničeny větším, původně zřejmě palisádovým ohrazením. Někdy jsou ještě uvnitř umístěny další objekty obsahující například pozůstatky ohnišť, záměrné nahromadění kamenů nebo depoty předmětů spojených s rituální činností. Známé jsou například nálezy zbytků hostin nebo uloženiny zbraní, případně částí těl poražených nepřátel. Tyto aktivity jsou však v Čechách doloženy jen vzácně. Rozlišení kultovních objektů pouze podle architektonických znaků je problematické a také není vždy jasné, zda byl objekt určený výhradně ke kultovním účelům nebo zda měl více funkcí zahrnující i zcela světské aktivity. V Čechách je dokladů takovýchto objektů poměrně málo, na rozdíl od západní a jižní části střední Evropy.
Drtivou většinu movitých archeologických nálezů v Říkově, stejně jako ve většině obdobích pravěku, tvoří keramika. Je to dáno tím, že keramika jako materiál je neuvěřitelně odolná, bylo jí v každodenním životě potřeba veliké množství a předměty z jiných materiálů většinou podlehly brzy zkáze. Kromě několika málo exemplářů štípané industrie z doby kamenné, kamenného brousku, drobných zlomků železného předmětu (snad spony) a již zmiňované kamenné stély, se jednalo o keramické fragmenty a torza.
Ač je lokalita v Říkově poměrně malá a svým charakterem se neliší od běžných zemědělských osad v tomto období, soubor keramiky, který zde byl získán, obsahuje průřez keramickou produkcí v mladší době laténské. Zastoupena byla valná většina známých tvarů a výzdobných stylů. Byla zde jak hrubší kuchyňská keramika typická svými většími rozměry, silnějšími stěnami a hrubším složením keramické hlíny, jež sloužila k vaření, tak i jemná stolní keramika subtilnějších tvarů z plavené hlíny, ve které se pokrmy podávaly. Třetí kategorii tvořily zásobní nádoby, jež jsou zpravidla silnostěnné a mají největší rozměry. Jemná stolní keramika byla zpravidla točena na hrnčířském kruhu případně byla pomocí kruhu dotvořena tzv. dotáčením. Hrubší kuchyňská a zásobní keramika byla většinou vyráběna v ruce případně dotáčena na pomalu rotujícím kruhu. Mezi nejčastější typy kuchyňské keramiky, které byly nalezeny v Říkově, patří především hrnce a situly, a to buď prosté, nečleněné, s ven vykloněným zašpičatělým okrajem, se zesíleným okrajem nebo hrnce s odsazeným hrdlem. Druhou nejvíce zastoupenou skupinou byly mísy.
V některých případech jsou na tělech nebo okrajích střepů vyvrtány skrz drobné otvory. Obecně jsou označovány za reparační otvory, které měly sloužit k provlečení drátku nebo provázku. Stejným způsobem měly být přichyceny k jinému střepu, a měly tak zajistit provizorní opravu rozbité nádoby. Mezi keramické výrobky je možné zařadit také specifické artefakty, jejichž přesnou funkci lze zatím jen odhadovat. Jedná se o malé keramické kotouče druhotně vyrobené ze střepů buď olámáním, nebo obroušením. Mají různé velikosti a některé jsou uprostřed opatřeny otvorem. Ty s otvorem bývají často interpretovány jako přesleny (závaží sloužící při tkaní). Kotoučky bez otvoru jsou považovány za hrací nebo početní žetony, hrnčířské nástroje (čepele sloužící k úpravě tvaru nádoby), víčka lahvovitých nádob, symbolické předměty nebo například knoflíky. Je velice pravděpodobné, že neměly pouze jediný účel a mohly sloužit jako univerzální nástroj pro různé použití.
Keltské hrnčířství patřilo bezesporu k technologickému vrcholu tohoto řemesla v celém pravěku. Kvalitou i rozsahem produkce se může srovnávat s produkcí keramiky ve vrcholném středověku. Rozmach tohoto řemesla umožnily především inovace, jako zavedení hrnčířského kruhu, vylepšení a větší využívání dvoukomorových vertikálních hrnčířských pecí a v neposlední řadě specializovaná výroba. Znalost výroby keramiky na hrnčířském kruhu byla na naše území přinesena ze západních a jižních částí Evropy. Ve Středomoří a na Předním východě byl hrnčířský kruh používán již mnohem dříve. K nám byla tato inovace importována nejspíš prostřednictvím putujících řemeslníků, kteří směňovali své zboží napříč Evropou někdy na přelomu starší a mladší doby železné. K plnému využití docházelo až v mladší době laténské, tedy v době fungování říkovského sídliště.
Výroba na rychle rotujícím kruhu se během posledních dvou staletí starého letopočtu masově rozšířila, a umožnila tak produkovat velké množství jemné i hrubé keramiky pro každodenní potřebu. Vertikální dvoukomorové pece se v Evropě objevovaly již v neolitu a eneolitu, ale jejich největší rozmach lze sledovat až během doby laténské. Znalost dvoukomorových pecí se na naše území dostala ze Středomoří, odkud se dále šířila skrze Karpatskou kotlinu na sever a na západ. Z Čech je v současné době známo asi 30 příkladů těchto zařízení.
Pec nalezená v Říkově (objekt 96) byla nadprůměrně veliká. Zachycený relikt objektu měl tvar nepravidelné jámy s délkou 300 cm a šířkou 244 cm. Zachována byla část přepážky, která v topeništi oddělovala topné kanály. Rošt této pece nebyl zachován. K jeho zničení mohlo dojít již dlouho před zahájením výzkumu hlubokou orbou a erozí. Na severní straně se k topeništi připojovala snížená předpecní jáma o rozměrech 142 x 100 cm s vrstvou uhlíků, které zde zůstaly z vymetání a čištění pece. Vnitřek topeniště obsahoval drobné i větší kameny, uhlíky, částečně přepálenou hlínu a několik typických střepů, zejména fragment hrnce s odsazeným hrdlem a smolným nátěrem a střep se struhadlovitě drsněným povrchem. Všechny tyto předměty rámcově datují objekt, stejně jako celé keltské sídliště, do 2.– 1. století př. n. l., tedy do mladší doby laténské (LT C1 – LT D1).
Jak bylo řečeno výše, lokalita v Říkově byla polykulturní, to znamená, že stejné místo bylo osídleno během historie vícekrát, různými kulturami. Podle koncentrace nálezů na obou březích lze předpokládat, že se zde v pravěku nacházel příhodný brod přes řeku.
Germánské kmeny, které v době římské nahradily na přelomu starého a nového letopočtu keltské obyvatelstvo, zde sídlily až do příchodu Slovanů na sklonku 6. století. Zánik keltské kultury, respektive její vymizení z našeho území, je stále nedostatečně objasněno. Jisté je, že v druhé polovině 1. století př. n. l. zanikají velké hrazené aglomerace – oppida, některá z nich pravděpodobně násilně, a zároveň se začínají objevovat archeologické doklady o pronikání germánských kmenů ze severu a severozápadu na naše území. Přítomnost Germánů na nalezišti v Říkově dokládají nečetné nálezy z tohoto období.
Pro své sídliště si tedy vybrali stejné místo jako před nimi Keltové, pravděpodobně kvůli výhodné poloze a dobrému přístupu k vodě. V Říkově byla většina z celkově 132 prozkoumaných objektů interpretována jako laténských, ovšem malá skupina se z této datace vymykala. Jednalo se o objekty situované poblíž západní části žlabu po palisádovém ohrazení. Tyto zahloubené objekty žlab nerespektovaly, v některých případech ho dokonce porušovaly, a lze tedy říci, že vznikly až později.
Jednalo se o větší jámy 44/45, 51/52 a kůlovou jamku 56. V bezprostřední blízkosti žlabu byly prozkoumány dále kůlové jamky 48, 54 a 55 a další větší objekt 53, které neexistovaly současně s ohrazením, a tedy ani s keltským sídlištěm. Ovšem spolehlivý datovací materiál v podobě keramiky byl nalezen pouze v objektech 44/45 a 56. Podle typických znaků, zejména podle dvou zlomků s výzdobou hřebenovanými, překrývajícími se obloučky (tab. 3: 4, 5) z objektu 44/45 lze tuto skupinu objektů datovat do časné až mladší doby římské, tedy do první poloviny 1. století. Vzhledem k malému počtu nálezů z tohoto období lze snad předpokládat, že na říkovském sídlišti stála pouze jedna nebo maximálně dvě germánské usedlosti.
Miroslav Pleskal
(upraveno a zkráceno. Text v plném znění v tištěném katalogu)
